Stloukám si poličku na Nobelovu cenu

Před krátkým časem jsem měl tu možnost zúčastnit se vědecko-empirického výzkumu s mým dobrým přítelem a kolegou prof. Johnnym Haczkem Csc. na jeho rodinné farmě. Zjištění, ke kterému jsme společným pětiminutovým úsilím došli, je vskutku fascinující a pro mnohé konzervativnější badatele, pro něž je dekorum takřka něco jako modla, to bude dokonce zjištění navýsost šokující a pobuřující!
Dlouho nám totiž vrtalo v hlavě, do jaké míry jsou pravdivá různá běžně užívaná přirovnání, jimiž metáme tak často, že se nad jejich původem už ani nezamýšlíme (něco jako „tipec“). Málokterý člověk však ví, že tato přirovnání mají své kořeny hluboko v půdách staroslověnštiny, sanskrtu a objeveny byli i hieroglyfické pozůstatky v útrobách egyptských pyramid samotným Jeanem-Françoisem Champollionem!
Co třeba – jít po něčem jako slepice po flusu? Ruku na srdce; kolikrát denně tento příměr použijete? Já ho vkládám téměř do každé věty a večer si ho ještě párkrát zopakuji při konzumaci teplého, pasterizovaného mléka, aby se mi lépe usínalo. A protože zázemí pro provedení tohoto experimentu bylo, vzhledem k počtu slípek v pohodlném výběhu s maskovacími jámami a patrovým vyhřívaným kurníkem, více než uspokojivé, pustili jsme se do práce. Nebudu vás již dlouho napínat – je to pravda! Skutečně! Slepice jedí (pijí) lidské produkty slinných žláz. Bohužel, náš experiment musel být předčasně ukončen kvůli všeobecné nevoli přihlížejících závistivců, a proto jsme nestačili zkusit různé druhy jiných (i zvířecích) slin (z čehož vyvstává otázka, zda jsou slepice schopny konzumovat i slepičí sliny), jiné situace z hlediska konstelace okolních planet vzhledem k Venuši, atd.
Nebojím se však říci, že toto vše je odpustitelné, když se zamyslíme nad rozsahem našeho bádání a vlivem, který bude mít pro celé další generace našich nástupců!

A budou se rozdávat další bludišťáci!

Abyste se mi ale nenudili, mám tu další kvízovou otázku pro chytré hlavinky! Jestlipak víte, co je to "tipec"?
Pozn.: to je ta věc, kterou můžete někomu zatnout, když vás nakrkne...

Tak jsem asi zjistil...

... že dnes nic napsat nedokážu. Proč? Prostě se mi nějak nechce a nejde mi to. Věřte mi to. Zkoušel jsem to a spíš se u toho vztekám. Myslel jsem si, že to hodinová koupel v horké vodě se žlutou kačenkou, poslechem Primus a počtením Pokání od McEwana zachrání, ale chyba lávky. Snad zítra dopíšu vyprávění o naší včerejší mléčné seanci s recitací poesie českých autorů druhé poloviny 20.stol., protože to opravdu stálo za to. Mějte se teda úplně mocinky fajn, vy moji príma lidištové! Lásinkuju vás!

Maličký kvíz...

Hádanka pro chytré hlavičky! Dokažte, že nejste tupá a deprivovaná hovada! Exkluzivně na tomto blogu!
Jsou to takové šlupky od medu. Je to vlastně docela hnus to jíst. Co je to?

Je mi na blití

Dnes jsem měl to obrovské štěstí shlédnout pořad České televize "Pošta pro tebe" a musím konstatovat, že větší debilitu jsem již dlouho neviděl. Opravdu se mi snaží někdo tam nahoře říci, že už se i veřejnoprávní televizní stanice pomalu ale jistě zvedají ze židlí dobrého vkusu a odebírají se směrem do hajzlu? Kde jsou ty časy, kdy geniální Česká soda drtila trapňoučké Tele-Tele? Takových příkladů jsou samozřejmě spousty. A teď tohle! Vyberme si co největšího uslzeného idiota a šup s ním před kameru! Přidáme trochu toho patosu, pár mollových akordů na klavír taky nic nezkazí, zamícháme, protřepeme a vznikne nám z toho co? Pošta pro tebe. Já prostě snad ani nedokážu uvěřit, že by to celé nebylo nahrané! Jistě můžete namítnout, že tento pořad je... aspoň funkční, že to celé je k něčemu. Ale zároveň mi i upřímně odpovězte - je normální, aby člověk chodil s tak intimní záležitostí, jako je ku příkladu setkání s otcem po dvaceti letech, do televize? Jsou i jiné možnosti? Není to náhodou vlastně nic jiného než sprostá hrabivost - něco jako somrák na vlakáči, co vám vypráví své srdceryvné story a hraje vám na city? No, vidíte; a ke všemu jsem teď zjistil, že mám v klávesnici bramborovou kaši. Jsem fakt nasranej.

A je to tu!

Ano, vážení a milí, dnes nastal velký den. Den, který jsem se zatajeným dechem tak dlouho očekával. S úderem třetí hodiny nastane okamžik (no, vzhledem ke způsobu organizace českého zdravotnictví možná o nějakou tu půlhodinku později), kdy se dozvím, jestli se již konečně splní můj velký, ano, nebojím se říci - přímo životní sen! Jistě se ptáte, co si ten štramák může vůbec ještě přát?! Má prachy, krásu, inteligenci a vzdělaní, lásku mladých prostitutek, neblejskaného Mustanga v garáži, věrné patolízaly - inu, však mě sami dobře znáte. Je jen jedna věc, kterou jsem nikdy nepoznal a po které stále toužím. Vždy jsem chtěl vypadat jako intelektuál. A dnes je ten den! Den, kdy se dozvím, zda jsou mé oči zkaženy natolik, že již potřebuji nasadit brýle. Držte mi palce!

Vážení dámové a pánové...

Jedna, dva... jedna, dva... zkouška... jedna, dva... A víte proč? Protože tohle je můj úplně nejvíc první blog ze všech nejprvnějších blogů a já se trochu stydím. Červenám se. Pýřím se s lehkým a skromným úculem vyčarovaným mými svůdnými rtíky, jimiž dokážu tak hladce obejmout půllitr piva Gambrinus.

Kdepak, kecám, prostě chci jen vidět, jak se to tam zobrazí... A teď... vzhůru do Stínadel té arci pekelné vymoženosti, jež se zove internet - do těch temných a tajemných uliček, podloubíček, točitých schůdků a zapomenutých plácku, kde opálení a svalnatí hoši tak rádi kopou do merun, třešní a banánů!