5. října 2007

Pukejte závistí!

To by člověk nevěřil, na jaké poklady může narazit, když se prohrabává samotnou historií. Plakát nejlepšího herce všech dob putuje rovnou do nového pražského bytečku.

3. října 2007

Den první – Cesta

Po delší době zase áááhoj! No, nedivte se. Nebyla inspirace. Nebyl čas. A nebyly ani prachy. Kdyby mi za nějaký ten článeček někdo něco poslal, hned by to šlo rychleji. Bonbóny. Perníčky. Dětský olejíček. Šlupky od medu. Nezávazný sex. Beru všechno. To však neznamená, že se za ten bohapustě proflákaný čas neudála celá řádka více či méně (spíš méně) zajímavých událostí. Třeba Expedice Slovensko. Takže se pohodlně opřete do svých arci-měkkých a pohodlných sóf (vím, že je máte, protože jste zmlsané dětičky zavatěnejch oligarchů) a poslechněte si skromné vyprávění vašeho pohádkového dědečka.

Den první – Cesta
Posádka: jádro samozřejmě tvořím já, dále pak kormidelník Kamil a anti-navigátor Soky

Toto je první záznam z lodního deníku kapitána Hanse von Judenberga. Za sychravého a nevlídného počasí se pokoušíme s rozbřeskem slunné koule nalodit na druhý koráb a vyrazit na širé pláně českých dálnic. Vybaveni jen touhou v srdci – tou věčnou zákeřnou intrikářkou a sladkou svůdkyní nás ošlehaných a rumem nasáklých mořských vlků. Jo, a taky řízkama. Po snězení jejich valné části k snídani všichni zároveň usuzujeme (zřejmě tu hrála značnou roli telepatie), že to asi nebude tak docela dobrej nápad a vyrazíme radši až kolem poledne. Zalézám zpátky do postele a snažím se dospat včerejší loučení s pevninou.
Kolem čtvrté odpolední konečně vyrážíme. Co bych vám povídal? Cesta to byla poměrně nezáživná a zdlouhavá. Z něčeho takového drámo opravdu nevykouzlím a to vás, milí čtenáři, lakuji imrvére. Osvěžením byly jen občasné nikotinové přestávky na benzínkách. Později se tím opravdovým melandžovým zabíječem času mohla stát spásná idea "nu, ožerme se, chlapci!" Na benzíně se tedy se Sokym vybavujeme několika kuželkami zlatavého moku a lidumil Kamil naše snažení podporuje věnováním lahvinky Slivovice-Božkov. Plán se však nezdařil. Po pivu se nám chce jen neustále čůrat a po pouhém přičichnutí k slívce se skoro i loučíme s řízky. Na Tondovu chatu, která se má po dalších několik dní stát naším domovem dorážíme lehce zpruzelí. Ale jen lehce, protože téměř před cílem jsem rozveselil posádku vozu stylovým odehnáním do cesty vlezlého srnečka (prostě jsem na něj začal z okýnka strašně řvát), no, a pak Hubert. Jó, kdepak ten Hubert.

(pokračování příště)