Judákův blog

Třikrát sláva dnešní konzumní společnosti!

2007-12-13T11:51:00.000+01:00

Dobré dopoledne vespolek! Představte si, co se událo! Nebo spíš stalo. Nebo spíš připojilo. Konečně už i do našeho pražského bytečku dorazil onen výdobytek moderní technologie. Ano, vážení. Nemám na mysli nic jiného než ono zázračné wéwéwé. Ale ne jen tak obyčejně zázračné! Bezkabílkaté! Všeobjímající, hřejivě léčivé a jsoucnem i nejsoucnem prostupující bezkabílkaté wéwéwé.

Tato skutečnost má za následek:

1. Právě v tento moment kakám a zároveň jsem online.
2. Možná začnu psát víc článků (ale moc tomu nevěřím).

Pozdrav...

2007-11-24T20:55:00.000+01:00

... pro mou krásku :)

Pro mé drahé

2007-11-24T20:46:00.000+01:00

To abyste věděli, že ještě žiju a že jsem nezapomněl heslo. Nebojte, zase něco brzy bude. A až to bude, tak to bude tak moc, jako ještě nikdy nic nebylo. Tak to bude. A to jako nekecám. A to teprve bude! To bude tak, že z toho budete koukat. Tak si počkejte :)

Pukejte závistí!

2007-10-05T14:19:00.000+02:00

To by člověk nevěřil, na jaké poklady může narazit, když se prohrabává samotnou historií. Plakát nejlepšího herce všech dob putuje rovnou do nového pražského bytečku.

Den první – Cesta

2007-10-03T21:39:00.000+02:00

Po delší době zase áááhoj! No, nedivte se. Nebyla inspirace. Nebyl čas. A nebyly ani prachy. Kdyby mi za nějaký ten článeček někdo něco poslal, hned by to šlo rychleji. Bonbóny. Perníčky. Dětský olejíček. Šlupky od medu. Nezávazný sex. Beru všechno. To však neznamená, že se za ten bohapustě proflákaný čas neudála celá řádka více či méně (spíš méně) zajímavých událostí. Třeba Expedice Slovensko. Takže se pohodlně opřete do svých arci-měkkých a pohodlných sóf (vím, že je máte, protože jste zmlsané dětičky zavatěnejch oligarchů) a poslechněte si skromné vyprávění vašeho pohádkového dědečka.

Den první – Cesta
Posádka: jádro samozřejmě tvořím já, dále pak kormidelník Kamil a anti-navigátor Soky

Toto je první záznam z lodního deníku kapitána Hanse von Judenberga. Za sychravého a nevlídného počasí se pokoušíme s rozbřeskem slunné koule nalodit na druhý koráb a vyrazit na širé pláně českých dálnic. Vybaveni jen touhou v srdci – tou věčnou zákeřnou intrikářkou a sladkou svůdkyní nás ošlehaných a rumem nasáklých mořských vlků. Jo, a taky řízkama. Po snězení jejich valné části k snídani všichni zároveň usuzujeme (zřejmě tu hrála značnou roli telepatie), že to asi nebude tak docela dobrej nápad a vyrazíme radši až kolem poledne. Zalézám zpátky do postele a snažím se dospat včerejší loučení s pevninou.
Kolem čtvrté odpolední konečně vyrážíme. Co bych vám povídal? Cesta to byla poměrně nezáživná a zdlouhavá. Z něčeho takového drámo opravdu nevykouzlím a to vás, milí čtenáři, lakuji imrvére. Osvěžením byly jen občasné nikotinové přestávky na benzínkách. Později se tím opravdovým melandžovým zabíječem času mohla stát spásná idea "nu, ožerme se, chlapci!" Na benzíně se tedy se Sokym vybavujeme několika kuželkami zlatavého moku a lidumil Kamil naše snažení podporuje věnováním lahvinky Slivovice-Božkov. Plán se však nezdařil. Po pivu se nám chce jen neustále čůrat a po pouhém přičichnutí k slívce se skoro i loučíme s řízky. Na Tondovu chatu, která se má po dalších několik dní stát naším domovem dorážíme lehce zpruzelí. Ale jen lehce, protože téměř před cílem jsem rozveselil posádku vozu stylovým odehnáním do cesty vlezlého srnečka (prostě jsem na něj začal z okýnka strašně řvát), no, a pak Hubert. Jó, kdepak ten Hubert.

(pokračování příště)

Expedice Slovensko se neúprosně blíží

2007-09-18T13:49:00.000+02:00

13:49 středoevropského času. V 15:00 musím být nastartovaný před barákem. Jsem ještě ve spacím úboru a přede mnou leží cár dosud nepopsaného papíru, na který se chystám napsat seznam věcí, které zapomenu. Zatím se bavím tím, že si se Sokym posíláme po icq odkazy na oldschool pecky od Maidnů, Ejsíček, atd. Soky už má zabaleno. Zrádce. Nervozita se nedostavuje. To jsem celý já. Určitě zapomenu kartáček.

Zamačkávám slzy

2007-09-18T11:10:00.000+02:00

Ták jo. Dneska jedu s bandou na Slovensko. Vůbec nikdo mi nevěří, že tam budeme dělat něco jiného, než se utápět v litrech al-kahalu. Však já jim ukážu. Teď už ale musím končit, protože potřebuju ještě skočit do krámu pro nějakej chlast. Mějte se tu krásně, za týden mě tu máte zas. A třeba o naší expedici i něco napíšu, ok? Tak se na mě nezlobte. Mám vás rád.

Doufám,

2007-09-04T23:08:00.000+02:00

že pro vás brzy vymyslím zase něco kloudného ke čtení, vy má lůzo nejdražší. Něco, co bude mít více jak tři řádky textu. Ale znáte to... lenost... uf... ani se mi už nechce napsat ta
p-i-t-o-m-á
t-e-č-k-a
Tečka.

Cože?

2007-09-04T22:42:00.000+02:00

Devět přístupů za den? Kde to žijem? Dělám ten blog snad proto, aby mi to někdo četl? Táhněte, lůzo!

Sliby se maj plnit...

2007-09-01T15:57:00.000+02:00

24. srpna jsem Vám, milí ztěží-dva čtenáři, slíbil, že se také pokusím nažhavit neurony mého alkoholem zhuntovaného mozku a vynasnažím se rozvzpomenout na události "Pstružnických bestiálních orchií" (dále už jen "PBO"). Dnes Vám mohu s ohromným ulehčením a uspokojením říci, že na to pěkně seru a pouze Vás odkážu, protože o této veselé události již napsal můj kolega blogař a milenec Soky (ukradnuvši mi v zápalu tvůrčího zvracení mé oblíbené jméno Dickinson Cock) a já už k tomu snad ani nechci nic dodávat. Na závěr však přiložím alespoň fotku, která, myslím, plně vystihuje ducha celé této bohem požahané akce.

Le Paris!

2007-09-01T15:46:00.001+02:00

Konečně se na můj počítač dostaly fotky z krásné Paříži, které dlouho ležely pod vrstvou prachu samotného zapomění na bratřikově notebooku – skoro po roce! A abyste nebyli o nic ochuzeni a věřili mi, že jsem tam skutečně byl, pořídil jsem kouzelnou mašinkou jeden obrázek mé maličkosti speciálně pro tyto účely! Tak tedy nasávejte tu úžasnou atmosféru města absinthem zlitých umělců a hnusného piva! Nasávejte ji plnými doušky, mí milí! Bonžůr, pade qa, sur de pon Daviňon, óne dánce tutaró, petit dežané, magmazel!

Stloukám si poličku na Nobelovu cenu

2007-08-31T17:54:00.001+02:00

Před krátkým časem jsem měl tu možnost zúčastnit se vědecko-empirického výzkumu s mým dobrým přítelem a kolegou prof. Johnnym Haczkem Csc. na jeho rodinné farmě. Zjištění, ke kterému jsme společným pětiminutovým úsilím došli, je vskutku fascinující a pro mnohé konzervativnější badatele, pro něž je dekorum takřka něco jako modla, to bude dokonce zjištění navýsost šokující a pobuřující!
Dlouho nám totiž vrtalo v hlavě, do jaké míry jsou pravdivá různá běžně užívaná přirovnání, jimiž metáme tak často, že se nad jejich původem už ani nezamýšlíme (něco jako „tipec“). Málokterý člověk však ví, že tato přirovnání mají své kořeny hluboko v půdách staroslověnštiny, sanskrtu a objeveny byli i hieroglyfické pozůstatky v útrobách egyptských pyramid samotným Jeanem-Françoisem Champollionem!
Co třeba – jít po něčem jako slepice po flusu? Ruku na srdce; kolikrát denně tento příměr použijete? Já ho vkládám téměř do každé věty a večer si ho ještě párkrát zopakuji při konzumaci teplého, pasterizovaného mléka, aby se mi lépe usínalo. A protože zázemí pro provedení tohoto experimentu bylo, vzhledem k počtu slípek v pohodlném výběhu s maskovacími jámami a patrovým vyhřívaným kurníkem, více než uspokojivé, pustili jsme se do práce. Nebudu vás již dlouho napínat – je to pravda! Skutečně! Slepice jedí (pijí) lidské produkty slinných žláz. Bohužel, náš experiment musel být předčasně ukončen kvůli všeobecné nevoli přihlížejících závistivců, a proto jsme nestačili zkusit různé druhy jiných (i zvířecích) slin (z čehož vyvstává otázka, zda jsou slepice schopny konzumovat i slepičí sliny), jiné situace z hlediska konstelace okolních planet vzhledem k Venuši, atd.
Nebojím se však říci, že toto vše je odpustitelné, když se zamyslíme nad rozsahem našeho bádání a vlivem, který bude mít pro celé další generace našich nástupců!

A budou se rozdávat další bludišťáci!

2007-08-24T20:28:00.000+02:00

Abyste se mi ale nenudili, mám tu další kvízovou otázku pro chytré hlavinky! Jestlipak víte, co je to "tipec"?
Pozn.: to je ta věc, kterou můžete někomu zatnout, když vás nakrkne...

Tak jsem asi zjistil...

2007-08-24T20:05:00.000+02:00

... že dnes nic napsat nedokážu. Proč? Prostě se mi nějak nechce a nejde mi to. Věřte mi to. Zkoušel jsem to a spíš se u toho vztekám. Myslel jsem si, že to hodinová koupel v horké vodě se žlutou kačenkou, poslechem Primus a počtením Pokání od McEwana zachrání, ale chyba lávky. Snad zítra dopíšu vyprávění o naší včerejší mléčné seanci s recitací poesie českých autorů druhé poloviny 20.stol., protože to opravdu stálo za to. Mějte se teda úplně mocinky fajn, vy moji príma lidištové! Lásinkuju vás!

Maličký kvíz...

2007-08-23T17:53:00.000+02:00

Hádanka pro chytré hlavičky! Dokažte, že nejste tupá a deprivovaná hovada! Exkluzivně na tomto blogu!
Jsou to takové šlupky od medu. Je to vlastně docela hnus to jíst. Co je to?

Je mi na blití

2007-08-23T12:20:00.000+02:00

Dnes jsem měl to obrovské štěstí shlédnout pořad České televize "Pošta pro tebe" a musím konstatovat, že větší debilitu jsem již dlouho neviděl. Opravdu se mi snaží někdo tam nahoře říci, že už se i veřejnoprávní televizní stanice pomalu ale jistě zvedají ze židlí dobrého vkusu a odebírají se směrem do hajzlu? Kde jsou ty časy, kdy geniální Česká soda drtila trapňoučké Tele-Tele? Takových příkladů jsou samozřejmě spousty. A teď tohle! Vyberme si co největšího uslzeného idiota a šup s ním před kameru! Přidáme trochu toho patosu, pár mollových akordů na klavír taky nic nezkazí, zamícháme, protřepeme a vznikne nám z toho co? Pošta pro tebe. Já prostě snad ani nedokážu uvěřit, že by to celé nebylo nahrané! Jistě můžete namítnout, že tento pořad je... aspoň funkční, že to celé je k něčemu. Ale zároveň mi i upřímně odpovězte - je normální, aby člověk chodil s tak intimní záležitostí, jako je ku příkladu setkání s otcem po dvaceti letech, do televize? Jsou i jiné možnosti? Není to náhodou vlastně nic jiného než sprostá hrabivost - něco jako somrák na vlakáči, co vám vypráví své srdceryvné story a hraje vám na city? No, vidíte; a ke všemu jsem teď zjistil, že mám v klávesnici bramborovou kaši. Jsem fakt nasranej.

A je to tu!

2007-08-23T11:58:00.000+02:00

Ano, vážení a milí, dnes nastal velký den. Den, který jsem se zatajeným dechem tak dlouho očekával. S úderem třetí hodiny nastane okamžik (no, vzhledem ke způsobu organizace českého zdravotnictví možná o nějakou tu půlhodinku později), kdy se dozvím, jestli se již konečně splní můj velký, ano, nebojím se říci - přímo životní sen! Jistě se ptáte, co si ten štramák může vůbec ještě přát?! Má prachy, krásu, inteligenci a vzdělaní, lásku mladých prostitutek, neblejskaného Mustanga v garáži, věrné patolízaly - inu, však mě sami dobře znáte. Je jen jedna věc, kterou jsem nikdy nepoznal a po které stále toužím. Vždy jsem chtěl vypadat jako intelektuál. A dnes je ten den! Den, kdy se dozvím, zda jsou mé oči zkaženy natolik, že již potřebuji nasadit brýle. Držte mi palce!

Vážení dámové a pánové...

2007-08-21T23:33:00.000+02:00

Jedna, dva... jedna, dva... zkouška... jedna, dva... A víte proč? Protože tohle je můj úplně nejvíc první blog ze všech nejprvnějších blogů a já se trochu stydím. Červenám se. Pýřím se s lehkým a skromným úculem vyčarovaným mými svůdnými rtíky, jimiž dokážu tak hladce obejmout půllitr piva Gambrinus.

Kdepak, kecám, prostě chci jen vidět, jak se to tam zobrazí... A teď... vzhůru do Stínadel té arci pekelné vymoženosti, jež se zove internet - do těch temných a tajemných uliček, podloubíček, točitých schůdků a zapomenutých plácku, kde opálení a svalnatí hoši tak rádi kopou do merun, třešní a banánů!